MUSÍ ŽIVOT VŽDYCKY DÁVAT SMYSL?

3 čvc, 2025, Žádné komentáře

Je to hluboká únava z bytí ve světě, který nepřijímá mou přirozenost, ale jen výkonnost.

Vždy to tak bylo. Jsem tolerovatelná, jen když jsem využitelná a funkční - jako matka, dcera, sestra, kamarádka, partnerka, zaměstnankyně, sousedka, jako slušná žena způsobně zdravící všechny křiváky, jako chápavé ucho dotěrných telemarketingových žvástů další dělnice plnící tabulky systému.

A po vší té námaze, kdy plním očekávání světa, kdy předstírám, že jejich vtipy jsou vtipné, jejich problémy vážné, jejich úspěchy úctyhodné a život smysluplný, se úlevně hroutím do své sladké disociace - neexistence - vakua - šedé rozmazané prázdnoty. Bez špičatých tvarů, ostrého světla, ohlušujícího rámusu, výrazných chutí… Nic mě nebolí, nic mě neohrožuje. Přestávám cítit, přestávám existovat. ONI přestávají existovat. Ti, co očekávají, že tu pro ně budu, abych je zachránila. Jsem klidná, vyrovnaná, pokojná. Konečně neviděná všemi těmi upíry, kteří se ze mě snaží vysát ty nejposlednější kapky energie. Snad i pro ně jsem zbytečná. Jsem jen prostor pro vyprázdnění jejich frustrací. Jsem fata morgana ochotné služebnice plnící jejich monstrózní nároky. A až mě vycucnou, vyplivnou mě jako starou, rozdrolenou žvejku bez chuti a účelu. Plácnu sebou rovnou na chodník a naplním tím podstatu svého bytí - budou po mě zase šlapat. ONI. Kruh se uzavře.

Dřímám na chodníku “slávy”. Rozdrobená, podrobená.

Zoufale toužím po záchraně. Naléhavě potřebuji, aby se mě někdo pokusil zvednout a zároveň na beton vím, že jestli se o to pokusí, rozpadnu se.

Chci pomoc, ale nemám sílu ji přijmout. Chci být viděna, ale nesnesu další očekávání. Chci žít, ale ne takhle.

A tak si tak ležím. Sice ne pohromadě, ale držím se aspoň toho chodníku a odmítám odejít na něčí podrážce. Jsem to stále já. Zcela autenticky unavená, vyprahlá, vyhladovělá. Ale pořád na čerstvém vzduchu, pod lechtivým dotykem slunce.

Možná to tak má být. Možná je v pořádku dovolit si být “nefunkční”. Možná teď nemám hledat smysl, možná je tohle jen fáze, kdy potřebuji být viděna ve své roztříštěnosti, pochopena ve své odevzdanosti, slyšena v tiché ozvěně vlastní beznaděje. A možná, že všechny smysly, které mají vidět, slyšet, cítit a vnímat, nemají být jejich, mají být MOJE.

Děkujeme za krásné inspirativní setkání ve Skřipově.

19 čvn, 2025, Žádné komentáře

Ve středu 11. června jsme měly možnost strávit odpoledne s vámi všemi na ZŠ a MŠ Skřipov při inspirativním setkání s názvem „Není důležité, co se stane, ale jak na to reagujeme.“

Společně jsme se podívaly na to, jak náš mozek ovlivňuje myšlení, emoce i tělo, proč jsou vztahy klíčem k našemu životu, jak fungují slova, která v nás vyvolávají odpor, a jak si nastavovat zdravé hranice pomocí EFT.

Bylo krásné vidět, s jakou otevřeností jste sdíleli svoje zkušenosti, ptali se a přemýšleli nad tím, co všechno můžeme ve svém životě ovlivnit.

Děkujeme vám za účast, energii a důvěru.
Těšíme se zase příště. 🙂

Nikol a Lenka

Proč se podřizujeme tomu, co nás ničí?

14 kvě, 2025, Žádné komentáře

Vše začíná v dětství: slova, která nás zraňují „Nejsi dostatečně dobrý.“ „Buď zticha, ty tomu nerozumíš.“ „Podívej se na sebe, nikdo tě nebude chtít.“ „Kdybys nebyl tak líný, měl bys lepší výsledky.“ „Nikdo tě nebude mít rád, pokud budeš takový.“ „Ticho, rodič pracuje, neruš ho.“ Tato slova se neztrácí. Zůstávají v nás a píší příběh: „Nejsem dostatečně dobrý, a když mě někdo ponižuje, asi si to zasloužím.“

Vstoupíme do vztahu a vybereme si někoho, kdo mluví naším jazykem Ne proto, že ho milujeme. Ale protože je nám povědomý. Trestá nás stejně jako naši rodiče. Měří nám lásku, kontroluje, shazuje. A my neutečeme – jen hledáme, co děláme špatně. Začneme se snažit být lepší. Držet se pravidel. Zavděčit se. Věříme, že když se změníme, konečně nás někdo ocení. Ale nikdo nepřijde. Jen další výčitka, potupa, rána.

Pak přichází autorita. A znovu poznáme hlas, který nás formoval Autoritář mluví sebevědomě. Říká, co je správně. Říká, kdo je špatný. My jsme se naučili, že nevíme, že pravdu má on. Že on ví. My se bojíme, on slibuje pořádek. A tak mu uvěříme. Protože je nám povědomý. Protože naše vnitřní dítě už zná ten tón a učilo se poslouchat a nepochybovat. A stejně jako dříve budeme pochybovat o sobě než o něm. Budeme mu sloužit. A když přijde rozhodnutí, které nás může poškodit – třeba omezení svobody nebo nespravedlnost – budeme souhlasit. Ne proto, že jsme autoritářští. Ale protože jsme se nikdy nenaučili chránit sebe.

Status, tituly, úspěchy, vnější sebevědomí... ale uvnitř zraněné dítě, bez skutečného sebevědomí. To, které nikdo neslyšel. To, kterému říkali, že je nic. To, které se nikdy nenaučilo pochopit, co se v něm děje. A tak klidně přispíváme k budování systému, který ubližuje ostatním – protože ten stejný systém už dávno ubližuje nám. A říkáme tomu: „je to normální“. Nenávidíme sami sebe, bojíme se ostatních a chceme se zavděčit, aby to nebolelo ještě víc. Podřizujeme se autoritě.