Je to hluboká únava z bytí ve světě, který nepřijímá mou přirozenost, ale jen výkonnost.

Vždy to tak bylo. Jsem tolerovatelná, jen když jsem využitelná a funkční - jako matka, dcera, sestra, kamarádka, partnerka, zaměstnankyně, sousedka, jako slušná žena způsobně zdravící všechny křiváky, jako chápavé ucho dotěrných telemarketingových žvástů další dělnice plnící tabulky systému.

A po vší té námaze, kdy plním očekávání světa, kdy předstírám, že jejich vtipy jsou vtipné, jejich problémy vážné, jejich úspěchy úctyhodné a život smysluplný, se úlevně hroutím do své sladké disociace - neexistence - vakua - šedé rozmazané prázdnoty. Bez špičatých tvarů, ostrého světla, ohlušujícího rámusu, výrazných chutí… Nic mě nebolí, nic mě neohrožuje. Přestávám cítit, přestávám existovat. ONI přestávají existovat. Ti, co očekávají, že tu pro ně budu, abych je zachránila. Jsem klidná, vyrovnaná, pokojná. Konečně neviděná všemi těmi upíry, kteří se ze mě snaží vysát ty nejposlednější kapky energie. Snad i pro ně jsem zbytečná. Jsem jen prostor pro vyprázdnění jejich frustrací. Jsem fata morgana ochotné služebnice plnící jejich monstrózní nároky. A až mě vycucnou, vyplivnou mě jako starou, rozdrolenou žvejku bez chuti a účelu. Plácnu sebou rovnou na chodník a naplním tím podstatu svého bytí - budou po mě zase šlapat. ONI. Kruh se uzavře. 

Dřímám na chodníku “slávy”. Rozdrobená, podrobená. 

Zoufale toužím po záchraně. Naléhavě potřebuji, aby se mě někdo pokusil zvednout a zároveň na beton vím, že jestli se o to pokusí, rozpadnu se. 

Chci pomoc, ale nemám sílu ji přijmout. Chci být viděna, ale nesnesu další očekávání. Chci žít, ale ne takhle. 

A tak si tak ležím. Sice ne pohromadě, ale držím se aspoň toho chodníku a odmítám odejít na něčí podrážce. Jsem to stále já. Zcela autenticky unavená, vyprahlá, vyhladovělá. Ale pořád na čerstvém vzduchu, pod lechtivým dotykem slunce. 

Možná to tak má být. Možná je v pořádku dovolit si být “nefunkční”. Možná teď nemám hledat smysl, možná je tohle jen fáze, kdy potřebuji být viděna ve své roztříštěnosti, pochopena ve své odevzdanosti, slyšena v tiché ozvěně vlastní beznaděje. A možná, že všechny smysly, které mají vidět, slyšet, cítit a vnímat, nemají být jejich, mají být MOJE.