Proč se podřizujeme tomu, co nás ničí?
Vše začíná v dětství: slova, která nás zraňují „Nejsi dostatečně dobrý.“ „Buď zticha, ty tomu nerozumíš.“ „Podívej se na sebe, nikdo tě nebude chtít.“ „Kdybys nebyl tak líný, měl bys lepší výsledky.“ „Nikdo tě nebude mít rád, pokud budeš takový.“ „Ticho, rodič pracuje, neruš ho.“ Tato slova se neztrácí. Zůstávají v nás a píší příběh: „Nejsem dostatečně dobrý, a když mě někdo ponižuje, asi si to zasloužím.“
Vstoupíme do vztahu a vybereme si někoho, kdo mluví naším jazykem Ne proto, že ho milujeme. Ale protože je nám povědomý. Trestá nás stejně jako naši rodiče. Měří nám lásku, kontroluje, shazuje. A my neutečeme – jen hledáme, co děláme špatně. Začneme se snažit být lepší. Držet se pravidel. Zavděčit se. Věříme, že když se změníme, konečně nás někdo ocení. Ale nikdo nepřijde. Jen další výčitka, potupa, rána.
Pak přichází autorita. A znovu poznáme hlas, který nás formoval Autoritář mluví sebevědomě. Říká, co je správně. Říká, kdo je špatný. My jsme se naučili, že nevíme, že pravdu má on. Že on ví. My se bojíme, on slibuje pořádek. A tak mu uvěříme. Protože je nám povědomý. Protože naše vnitřní dítě už zná ten tón a učilo se poslouchat a nepochybovat. A stejně jako dříve budeme pochybovat o sobě než o něm. Budeme mu sloužit. A když přijde rozhodnutí, které nás může poškodit – třeba omezení svobody nebo nespravedlnost – budeme souhlasit. Ne proto, že jsme autoritářští. Ale protože jsme se nikdy nenaučili chránit sebe.
Status, tituly, úspěchy, vnější sebevědomí... ale uvnitř zraněné dítě, bez skutečného sebevědomí. To, které nikdo neslyšel. To, kterému říkali, že je nic. To, které se nikdy nenaučilo pochopit, co se v něm děje. A tak klidně přispíváme k budování systému, který ubližuje ostatním – protože ten stejný systém už dávno ubližuje nám. A říkáme tomu: „je to normální“. Nenávidíme sami sebe, bojíme se ostatních a chceme se zavděčit, aby to nebolelo ještě víc. Podřizujeme se autoritě.